Kterak Tidus a Yuna vychovávali své děti
„Tak jdeš nebo co bude?“, postavila se Yuna významně mezi dveře, zatímco Tidus se s pohledem upřeným na televizní obrazovku snažil neslyšet.
Zbláznila ses nebo co? Teď? Vždyť začíná zápas... dostanou Aurochs zase šišku nebo prohrajou jen o trochu?
„Teď? To to nemůže počkat?, pokusil se Tidus o obranu.
„Nemůže! Víš dobře, že nakupovat prostě musíme, protože jinak by nebylo co k jídlu! No a aby ses nabídnul, že zajedem do obchodu, to tě ani nenapadne, o všechno se musím starat já! Ty bys pořád jen koukal na ten svůj blitzball a já abych snad tahala nákupy v ruce!“ opřela se Yuna o futra a spustila lamentace jako kafemlejnek.
„Ale vždyť jsem se nabízel ve stře...“ začal Tidus, ale Yuna ho rázně přerušila: „Já ti dám, že ses nabízel! Přišels zrovna v pět odpoledne a to dobře víš, že dávají Kriminálku Al-Bhed! Já tě znám, jsi takhle přišel schválně, protože jsi věděl, že nikam nepojedem a mohl sis říct, že se snažíš, to akorát, tohle ti nesežeru!“
No jo, celá ona, při blitzballu můžeme jet nakupovat, ale běda, jak dávají Kriminálku „dosaď si místo“ a někdo ji vyruší...zrovna ve středu po mně místo odpovědi mrskla ovladač od televize, shodila jím z knihovny památeční vázičku po babičce a samozřejmě jsem za to mohl já, typická ženská...
„Tak co bude, odpovíš nebo ne? A jestli se milostpánovi nikam nechce, tak si večeř co chceš, já držím dietu, já si udělám koktejl, děti taky obstarám, ale tobě nakašlu, jdi si třeba do hospody na guláš z Chimery, mně je to fuk! Jestli ti jde o ten pitomej blitzball, tak druhou půlku stihneš!“
Tomu sama nevěříš, známe tvé nákupy, to aby si člověk vzal dovolenou...
„A no jo, však už jdu...“, zabručel odevzdaně Tidus, naposledy se podíval na obrazovku a vydal se ke schodům.
Krucinál, takhle to dopadne vždycky, proč já ji už konečně nepošlu ně...
„Au! Kam letíte? Copak hoří?“
„Promiň, tati!“ ozval se šestiletý Wakka.
„Promiň, tati, my jen závodili, kdo bude rychleji u dveří“, dodala osmiletá Lulu.
„Tak aspoň příště koukejte laskavě na cestu“, zabručel otráveně Tidus.
Boha jeho, po kom jsou ty děti tak nevychované, po mně určitě ne...tak jedem...
„Jak to jedeš? Koukej dodržovat rychlost, jestli tě zas zastavěj policajti, já ti na pokutu nepřidám! Co to děláš? To nevidíš, že tu je plná čára? Honem honem, aby ti něco neuteklo, stejně tě dojede támhle u semaforu, tak nevím, proč ho předjíždíš. Že on tě učil jezdit ten tvůj povedenej kamarádíček Yojimbo, tahle jízda je celej on, že já s tebou někam jela...zpomal sakra, však ti ten blitzball neuteče!“ dunělo Tidovi neustále zprava do hlavy.
Víš, co mi můžeš? Buď ráda, že s tebou na ten nákup jedu, měl jsem se na tebe vybodnout, jenže to by s tebou zas člověk tejden nevydržel...
„Mááámí, ona mě pošťuchuje!“ - „Mááámí, on na mě vyplazuje jazyk!“ - „Mááámí, ona mě kopla!“ - „Mááámí, on na mě ukazuje sprosté prsty!“ ozývalo se neustále zezadu.
„Mlčte sakra, kdo v tom rámusu má řídit? Jestli nesklapnete, dostanete přes prdel oba a nebudu vyšetřovat, kdo za co může!“ houkl bez otočení se Tidus. Jenže to si dal.
„No jo, to seš celej ty! Akorát na ty děti pořád řveš, copak můžou za to, že máš náladu pod psa, protože ti utíká blitzball? Buď na ně trošku slušnější laskavě!“ ozvalo se zprava s takovými decibely, že Tidovi zalehlo ucho.
Polib mi ale už vážně, člověk se ti nezavděčí, kdyby ses těch spratků furt nezastávala, nebyli by takhle rozjívení...jo, to já měl doma vojnu, potřebovali by měsíc u mého dědy a jak by vyšlapovali...ale to ne, děti jsou osobnosti, děti se nemají omezovat a tady jsou výsledky...
„A no jo furt, vzala sis ten seznam, cos celej tejden sepisovala?“ zabručel Tidus, zatímco řízl prudkou pravou k superhypermarketu.
„Jak to jezdíš zase...co? Já jestli jsem ten seznam vzala? Tys ho měl vzít, jasně jsem ti říkala, ať vezmeš tašky a seznam!To chceš říct, žes ho nechal doma a já budu lítat po krámě jak kráva?“ vyskočila Yuna jak čertík z krabičky.
Jako bys se seznamem nelítala...
„Co já, ty sis to sepsala, ty sis to měla vzít, já ti mám myslet na tvoje papíry, stejně sis tam napsala půlku hloupostí, které vůbec nepotřebujeme a neruš, parkuju“ usekl debatu Tidus, protože si všiml, že se Yuna nadechuje k další litanii.
Tak, to se mi líbí, vešli jsme se sem tak akorát a je to hned u vchodu, jenže to samozřejmě nikdo neocení...
„Jaks to zaparkoval? Kdo z toho auta má lízt, vždyť pomalu ani nejdou otevřít dveře, tos nemohl zaparkovat jinde? Ony by milostpánovi asi upadly nohy, kdyby udělal pár kroků navíc, co?“ lamentovala Yuna při vylézání.
„Co zas máš, minule jsi nadávala, že parkuju daleko a kdo se má s tím nákupem tahat přes celé parkoviště, teď zas tohle, udělej si v hlavě pořádek, nevíš, co chceš..“ - „Co? Já a pořádek? Tak já se tady obětuju, táhnu se na nákup, aby měl milostpán co do žaludku a ...“ BUCH!
„Zatracení parchanti, to neumíte vystupovat? Podívejte se na to, jak jste mi to odřeli!“ vyrušily Tida nadávky od vedle stojícího auta. „Sakra chlape, to si je nemůžeš hlídat? Podívej se na to, víš, co stojí třívrstvá metla? Naval číslo pojistky!“ - „Moment, hned to najdu...“
„Já dám do košíku žeton!“ - „Ne, já!“ - „Ne, já jsem starší!“ - „Mááááámí, dneska mám být na řadě jáááá!“. Zatímco Tidus hledal číslo pojistky, děti se praly o košík a jen se Tidovi povedlo najít tužku a napsat zuřivému řidiči na kousek papíru potřebné údaje, přiběhl s brekotem Wakka. „Tááátí, já měl dát dneska žeton, ona mě předběhla!“ - „Jaká ona, říkej sestřičce jménem! A tak dáš žeton příště, jsi chlap, tak se se ženskými nehádej, nemá to smysl...“ - „Cos to řekl?“ otočila se od automatu na vracení lahví výhružně Yuna. „Ale nic...“ - „No proto!“
Zatracená ženská, jak to mohla slyšet? Když po ní něco chci, to je hluchá jak tetřev, ale tohle slyší, bože můj, co já si to vzal...
„Tak jedeš nebo co, to mám s každou věcí lítat zpátky, protože se pán courá?“ ozvalo se od zeleniny. „A no jo, vždyť už jedu, to jste taky nemohli vzít lepší košík, kolečka tomu drhnou a ještě šmajdá každé jinam, to tu nemají nějakého údržbáře, aby jim to namazal?“ vrčel Tidus, zatímco se nepříliš úspěšně pokoušel rozjet a zároveň řídit vozík.
„Kam tak ženeš, se taky potřebuju podívat, co tu mají, já nenakupuju jako ty, že letím, vezmu jen to, co chci a jsem pryč, když už jsi nevzal ten seznam, tak se potřebuju rozhlídnout, čekej!“ zpražila Tidovi kvalifikační choutky do Grand Prix of the Carts Yuna. „Taky potřebujeme mouku, jedem zpátky!“
Čekej, čekej, copak jsem pes?
„Vždyť jsme teď jeli kolem, to sis nemohla vzpomenout? Jenže tos neměla čas, protože jsi hnala pro rohlíky, vůbec si to neumíš zorganizovat!“ kroutil očima Tidus.
„Tak já si to neumím zorganizovat? Já? A že já se vůbec obtěžuju, příště zůstanu sedět doma a jeď si na nákup sám, si počkám, jak ti to půjde!“
„No určitě budu hotov rychlejc než ty, lítáš tu jak nudle v bandě...“
„Tááátí, já chci tohle autíčko!“
„Ne!“
„Tááátí, já chci tuhle panenku!“
„NE!“
„Ty těm dětem taky nic nedopřeješ, skrblíku“ postavila se opět na stranu dětí Yuna.
„Já a skrblík? Kdybych byl skrblík, tak tenhle nákup neplatím a zaplatila by sis to ze společného, tak snad taky můžu říct, co je zbytečné! Autíček a panenek máte doma hromadu, milé děti, další kupovat nebudeme! A jestli vám to maminka dovolila, ať vám to taky zaplatí!“ rozčílil se Tidus a Yuna se neozvala jen proto, že mezitím zmizela kdovíkam.
No vida, konečně chvíli klid...ačkoliv u ní člověk nikdy neví, ta jak zmizí, tak abych se bál, odkud vyleze a co jak drahého si přitáhne...hele, elektro! Tak snad chytnu aspoň průběžný výsledek, snad na televizní stěně bude ten zápas puštěn...
„No to se mi snad zdá! Já se tady tahám s pracím práškem v ruce, protože pán si s vozíkem někam zmizí a kde ho nenajdu, u televize! To si děláš srandu!“
„Tak na co toho bereš takový pytel, stejně ještě doma jeden máme.“ podivil se Tidus.
„Je to v akci, ono se to upotřebí, prací prášek se nezkazí“ zasmečovala železnou logikou Yuna a Tidus jen zvedl oči k nebi a odevzdaně se opřel do košíku.
„Co to je? Jasně jsem řekl, že autíčka a panenky dneska nebudou, máte doma! Koukejte to jít vrátit a brekot na mě neplatí, jestli začnete řvát, dostanete přes prdel, abyste měli proč, milánkové!“ hodil Tidus za jízdy nechtěné zboží mezi chlazené čtvrtky Funguarů a řízky z Chimery a nepříliš jemně šťouchl do dětí nabírajících k obvyklému pofňukávání, aby je popohnal směrem k pokladně.
„Já budu vyndavat na pás!“
„Ne, já!“
„Ne, dneska mám vyndavat já!“
„Jestli neztichnete, tak vám vyndám pár na prdel, už vás mám akorát dost!“ houkl čím dál vzteklejší Tidus. „Prostě někdo vyndavejte a někdo běžte za kasu a pak uklízejte věci do košíku a koukejte se hned dohodnout, kdo budete co dělat, než se rozčílím!“
„Taky můžeš před těmi dětmi mluvit slušně, ještě to od tebe okoukají“ ozvala se samozřejmě Yuna.
„A no jo furt...“
Slušně, slušně, tobě se to řekne, zápas v háji, v koši hromada hloupostí, půlku z toho nepotřebujeme, takových peněz to stálo, by mě zajímalo, jestli bys takhle nakupovala i kdybys to měla platit ze společného...ale jo, nakupovala a pak bys mi omlátila o hlavu, že dávám málo, že s tím nemůžeš vyjít...bože můj, kam jsem dal mozek, když jsem si tě vzal, že jsem si radši Sin nevzal, horší by to určitě nebylo...
„Tak jedeš, nejedeš, na co zas čekáš? To bylo pořád spěchu a teď tu koukáš kdovíkam a akorát zdržuješ!“ šťouchla Yuna do zamyšleného Tida.
„A no jo furt, už to máš všecko v košíku? No tak jedem, no, co řveš jak siréna...“
„Cos to řekl?“
„Ale nic...“
„No proto!“
No jo, máš pravdu, máš pravdu, hlavně už sklapni, to je zas den...
„Tak lezte dovnitř, děcka, nemáme tu na to týden, to je jedno, kdo vlezete do auta první!“ uťal Tidus rýsující se hádku o tom, zda v nastupování má přednost ten mladší nebo zda má být kluk galantní a pustit dámu. „A jestli vám na tom záleží, pamatujte si pořadí a příště si to prohoďte“ dodal rychle poté, co si všiml Yuny chystající se opět říci něco o výchově. „Hlavně pořádně zavřete, ať nevypadnete, jedem.“
Ono by to vypadnutí někdy nebylo od věci, aspoň by byl klid...
„Kam čumíš? Kup si brejle a jestli nevíš, která ruka je pravá, pořiď si navigátora, vole, mám přednost!!!“ houkl Tidus směrem, odkud slyšel skřípějící brzdy.
„Kroť se trochu, máš v autě děti! Ještě to od tebe okoukají!“ ozvalo se Tidovi do pravého ucha, které už si pomalu zvyklo na ticho a nyní si bolestně uvědomovalo, jak pomíjivé dokáže ticho být.
„Tatí, a jak to, že jsme dneska nepotkali žádná košťata, hlemejždě, trouby, pitomce, kretény, hovada a ani vylízaný palice?“ zeptal se se zájmem Wakka.
„To asi proto, že vás dneska nevezl strejda Yojimbo,“ nevrle odpověděla Yuna a Tidus chystanou odpověď raději spolkl.
Děti? Tyhle dvě sirény že jsou děti? No technicky vzato ano, ale jinak jsou na zabití, čert mi to všecko byl dlužen
„Tak snad počkáte, až zastavím, dětičky, kdo vás to učil, vystupovat za jízdy? Chcete se zabít?“ houkl dozadu Tidus, zatímco couval co nejblíže chodníku.
„Kdybys zaklapl u zadních dveří dětské pojistky, nemusíš teď nadávat, jenže to bys na to musel myslet, nadávat chudákům dětem je jednodušší, co?“ zpražila Tida Yuna.
„Tak už můžete vystoupit...ale snad taky něco vezmete, třeba ty...co tu dělá ta panenka a to autíčko, jasně jsem řekl, že nic kupovat nebudeme, to si děláte legraci, milé dětičky, jen počkejte, až to všecko vyndám, zmaluju vám zadky, že si týden nesednete!“ zařval Tidus směrem, kterým zmizely obě děti.
„No jo, to jsi celý ty, pořád na ně řveš, pořád bys je jen mlátil, co já na tobě viděla, proč já si tě vůbec brala, chápe to někdo? Já teda ne!“
„... ...“
Já taky ne, ale copak to můžu říct nahlas? To bych s tebou nevydržel ne týden, ale minimálně půl roku...zápas samozřejmě dávno skončil, to se mi snad zdá.
„Necháš to! To je na zítra k obědu!“ pleskla Yuna Tida přes ruku šmátrající v tašce.
„Tak si chci vzít něco k večeři, ne?“
„Tady si vem chleba s máslem, to ti stačí!“
Chleba s máslem...a na co jsme teda na ten nákup jeli, když si na ten chleba ani salám dát nemůžu? Čert mi tohle všechno byl dlužen, že jsem se při posledním blitzballovém zápase radši neutopil...
Ano, chci zveřejnit své dílo!
Avatary
