Final Fantasy Fan Fikce

Se silou plamenů

Byla vlahá noc, nebe bylo poseto hvězdami a vál příjemný větřík. Procházel jsem měsíční krajinou, když sem ucítil kouř. Vyběhl jsem na nedaleký kopec a obraz, který se přede mnou rozprostřel nešel popsat jinak, než totální zkáza - temný dým se valil z ohniska požáru tam, kde předtím dozajista byla nějaká vesnice.
Sprintem jsem se rozběhl, abych se pokusil někomu pomoci. Vběhl jsem na náměstí a uviděl tu spoušť. Těla byla ohořelá k nepoznání a ti, ke kterým se ještě plameny nedostaly, leželi bezvládně s očima vytřeštěnýma k nebi. Nebyl to dvakrát radostný pohled. Pátrání po přeživších začalo. Stále ani jeden co by to přežil. Pocit bezmoci byl čím dál tím víc silnější a myšlenky se točily okolo toho, co nebo kdo za celou tuto zkázu může.
Kolem zátylku mi projel mrazivý závan a cosi se zalesklo kolem mých očí. Pozdě na to, abych stačil vykrýt útok ze zálohy. Studené ostří klouzalo stále hlouběji do mých útrob a já začal pociťovat chlad. Zrak automaticky zaměřil onoho útočníka, pátral od země a stoupal stále výš a výš, ale nedosáhl obličeje. Chtěl jsem vykřiknout, ale na místo toho se ze mne vydrásalo jen zachroptění. Zatmělo se mi před očima a bezvědomí na sebe nenechalo dlouho čekat.

Probudil jsem se a po celém těle byl rozlit studený pot. Zmateně se rozhlížím, kde to jsem. Bylo to známé místo, ale nějak jsem si nemohl vzpomenout na jméno. V hlavě mi dunělo a tam, kde měla být ona díra, nebylo zhola nic. Zázrak. Procházel jsem kolem kostela, kde byla malá zahrádka a u ní klečela postava. Zavolal jsem na ni, ale ani se neotočila a odpovědi jsem se nedočkal. Něco není v pořádku. Ta myšlenka se stále vracela a nedala mi pokoje. V tu ránu mě zachvátila šílená bolest ruky a vytrhla mě z onoho překrásného sna a já si uvědomil, že hladové plameny mi lačně olizují předloktí. Odkutálel jsem se stranou a uhasil pomalu hořící rukáv. Takže přece jen sen. Hořící inferno tu bylo stále a díra v mém žaludku také. Uviděl jsem pár pohyblivých stínů a zakřičel na ně z plných plic. Ze stínů se vynořily dvě postavy. Jako první ke mně doběhl hromotluk s nějakou zbraní namísto ruky a hned za ním doběhla malá dívenka. Pomohli mi na nohy a už zbývalo se jen odtamtud dostat.
Starali se o mě dobře. Hlady jsem netrpěl a rány se hojily rychle.
Měl jsem jim alespoň poděkovat prolétlo mi hlavou, když jsem se pokradmu vytrácel z jejich domu. Vyskočit z okna bylo snadné, asi proto, že tam kde byla ta díra už nebylo nic. Musím přijít na to, kdo to byl a proč to udělal. Můj oblíbený meč byl na svém místě.

Procházel jsem město za městem a sbíral informace o nedávném incidentu. Pátrání mě zavedlo až do polorozpadlého hradu na okraji města. Dveře zaskřípaly a pomalu se rozevřely. Interiér byl nádherný až na pavučiny, které byly všude.
Procházel jsem místnost po místnosti, patro po patře a stále nic. Zase falešná stopa, a nebo snad ne? Knihovna, ve které jsem se právě nacházel, se nijak nelišila od ostatních pokojů, ale něco bylo přece jen jinak. Knihy na poličkách nebyly vůbec zaprášené. Odsunutí tak těžkého kusu nábytku bylo vyčerpávající ale nakonec přece jen povolila. Odkryla se přede mnou skrytá chodba a dlouhé točité schody vedly kamsi dolů. V hlavě se mi rozsvítilo malé červené světýlko a tak jsem šáhl po meči a začal pomalu sestupovat do podzemních útrob. Dole byla jakási laboratoř. Oči si začaly zvykat na šero. V místnosti bylo všelijaké vybavení.
...rakev?! Zvědavost předčila zdravý úsudek a pokusil jsem se ji otevřít. Připadal jsem si jak v nějakém béčkovém hororu. Víko odskočilo a já se v tom béčkovém hororu ocitl, protože v rakvi opravdu někdo byl. Zíral jsem na něj a najednou se jeho oči otevřely. Bleskově jsem napřáhl meč a bodl směrem k rakvi. Mám ho. Na jednu chvíli jsem myslel, že sem ho dostal, ale zlatá rukavice s drápy se vyšvihla rychleji než blesk a zastavila můj útok jako by to bylo neškodné dloubnutí. Odskočil jsem a sledoval jak se dostává z rakve. Zůstal stát a sledoval mě chladnýma očima. Byl sem jako přimražený k podlaze. Zdálo se to jako věčnost, když jsme tam stáli a pozorovali se navzájem. Z očního kontaktu nás přerušilo roztříštění masivních dvoukřídlých dveří. Shinrovi vojáci už tu byli taky. Co tu dělají? Jdou si pro mě nebo snad pro něj? Přemýšlel jsem. Jakmile zjistili, že sme tam oba tak bez váhání začali střílet. Skočil jsem za nedaleký stůl, který mi posloužil jako obrana a rozhledna zároveň. Jak se z tohohle dostanu? Sleduju toho cizince v červeném plášti a nezdá se, že by se nějak kryl projektilům, které na něj letěly. Dva vojáci na něj zaútočili, ale jejich snaha byla překvapivě patetická, poněvadž než jejich údery dopadly, proletěli se přes celou místnost a s tak známým zvukem lámajících se žeber narazili do sloupoví, které podporovalo strop, aby se nezřítil. Nenechám mu celou tu zábavu a rozhodl se postavit se Shinrově přesile. Náboje asi došly, protože se začalo jednat na ostří nože. Jeden z nich se rozběhl. Řítil jsem se naproti němu a jakmile napřáhl k úderu, hodil jsem svůj meč na jeho nekrytý trup a čepel zajela jak do másla.Sesunul se bezvládně k zemi. V běhu jsem z něj za čvachtání krve vytrhl svůj meč a běžel dál. Jeho kolegové tím byli asi dost zaskočeni, protože výraz v jejich tvářích, když jim polovina hlavy odlétala v dál byl k nezaplacení. Ohlédl jsem se jak si vede můj rádoby partner v boji a zjistil, že je v obležení. Chtěl jsem mu přispěchat na pomoc, ale o můj zájem se starala čtveřice dotěrů. Ozvalo se děsivé zachroptění. Tak hluboké, že jsme všichni na minutu ztuhli. Chroptění stále více sílilo a přerůstalo v démonický smích. Tak pronikavý až uši zaléhaly.
Zírali jsme na to zjevení a nebyli schopni jakékoli akce. Sledoval jsem jak mu praskají snad všechny kosti v těle a opět srůstají do pevnější formy, že se mu z lopatek začaly drásat další výrustky, které se proměnily v dvě blanitá křídla. Zjevil se před námi démon na slovo vzatý. Osobně si s vojáky servítky neberu, ale to co s nima předvedl ten záhadný cizinec, nebo to co z něj zbylo bylo až přespříliš brutální. V mžiku se přesunul k nejbližšímu vojákovi a bez známky zachvění ho dekapitoval. Jakmile odtrhl ruce dalšímu a jeho pahýly ukončil život dalších dvou členů armády zbytek se dal na zběsilý úprk o vlastní život. Sledoval jsem ty jatka mezitím se vzduch nasytil krví a obzor jakoby zrudl. Nezbyl už nikdo kdo by odporoval tomu monstru kromě mě. Otočil se ke mně a jeho oči žhnuly jako dva rudé uhlíky. Zaujal jsem bojovou pózu a připravil se snad na vše. K boji však nedošlo. Cizinec se vrátil do své původní podoby a mě jakoby přehlídl. Alarm mi přestal v hlavě vyzvánět, uklidnil jsem se a přeptal se ho na pár věcí. Dostal jsem z něj mnoho zajímavých informací a když přislíbil, že mohu v poklidu odejít, neváhal jsem a zmizel tak rychle, jak jen to bylo možné. Podle něj se musím vydat na sever. Určil sem svoji pozici a vydal se dál. Na mé cestě jsem nacházel jen zbytky měst a vesnic jako tomu bylo když se mi stala ta nepříjemná věc. Mrtvých přibývalo a torza budov se stávaly stále častějším jevem. Hledal jsem odpovědi a místo toho jsem stále nacházel jenom další a další zmasakrované oblasti. Došel jsem až k obrovskému výzkumnému centru, kde před vchodem ležely těla, ale ne jako ty co jsem nacházel na ohořelých oblastech a která se linula kolem mé cesty.
Těla byla posekána hlubokými zářezy a některá neměla ruce, dvě nohy a pár jich bylo přeseknuto napůl. Hlavy co zůstaly nedotčeny ostřím byly naraženy na kůlech, asi pro výstrahu. Začal jsem stoupat po schodech a najednou se mě zmocnil tísnivý pocit, který mě svíral jako ocelové kleště a hlavu jsem měl jako ve svěráku. Adrenalin stoupal, tep začal sílit. Nohy ztěžkly, ale musel sem dál.

Procházel jsem centrem a hledal onoho útočníka. Podle zpráv měl být právě tady. Došel jsem do středu a narazil na vysokého muže oděného do dlouhého pláště černo-stříbrné barvy a s vlasy bledými až někam ke kolenům.Nejzajímavějším aspektem však byla jeho dlouhá a pečlivě leštěná katana. Nebylo pochyb, že je ostřejší než cokoliv tady uvnitř.
Podíval se na mě a s posměšným tónem procedil skrze zuby něco ve smyslu „To jsi zase Ty? Myslel jsem, že jsem tě dostal už minule.“
Nebylo pochyb. Byl to ten, co mne málem zabil. Pomalu se připravuji na souboj a nedělám si iluze, že to skončím za chvíli. Zmocnil se mě vztek a bezmyšlenkovitě jsem zaútočil. Vykryl můj výpad jemným povytažením svého meče. Zkoušel jsem to dál a dál, ale výsledek zůstával stejný. Poměr našich sil nahrával v jeho prospěch.Odhodil mě jedním máchnutím a já si narazil žebra, jak jsem přistával na zábradlí. Dopad nebyl podle mého gusta, ale alespoň jsem se vyhnul nebezpečně vyhlížející trubce, která vyčnívala jako hrot a vypadala jako odložené kopí. Svoje myšlenky jsem utnul jakmile jsem spatřil toho stříbrovlasého muže. S úšklebkem na tváři mi zabodl svůj dlouhý meč do stehna a pootočil s ním. Vykřikl jsem bolestí, ale jeho to ani trochu nevyvedlo z míry. Chytil mě za klopy kabátu a zvedl do výšky tak, že mi nohy visely ve vzduchu. Mřštil se mnou o podlahu a já cítil, že něco kdesi ve mně prasklo. moje vidění zrudlo, protože se mi do očí dostala krev, která mi vytékala z hlavy. Podíval jsem se na něj a pomyslel si, že tohle je asi konec. Vypadal jako bůh, který právě trestá hříšníka i přesto, že se brání. Napřáhl se a já zavřel oči, čekal na rozhodující a pro mě smrtící úder. Ten ale k mému překvapení nenastal. Pomalu jsem otevřel oči a spatřil toho záhadného cizince v červeném plášti jak odrazil jeho útok a snažil se mě bránit. Stále ještě v šoku jsem sledoval ten souboj. Tolik výpadů a krytů se jen tak nevidí a rychlost, s jakou spolu bojovali, byla až neuvěřitelná. Zíral jsem na ty dva jako na zjevení, ale stříbrovlasý měl navrch. Stačilo jedno zaváhání a červený plášť se přestal pohybovat. Skrze jeho hrudní koš mu přes páteř trčela lesklá čepel a zlatá rukavice klesla bezvládně k tělu. Stříbrovlasý odvětil, že to byl jen malý trénink a nestál za přerušení naší malé debaty,ve které jsem mimochodem figuroval jako fackovací panák. Zmocnil se mě vztek v kombinaci se smutkem a to mi dodalo sílu jakou jsem ještě nikdy v životě nepocítil. Protivník se napřáhl, ale v zásahu neuspěl. Blokoval jsem jeho pokus o zásah s takovou lehkostí až mě to samotného překvapilo. A nebyl jsem jediný, koho to zaskočilo. Stříbrovlasý zasyčel a pokusil se o další úder, ale marně. Zmocnila se ho nepříčetnost, začal zběsile švihat mečem a dával do toho všechnu svou sílu. Odskočil jsem, čepel prolétla těsně kolem mého hrdla. Proskočil jsem pod jeho rukama a švihl. Přes jeho záda se objevil rudý šrám, krev dělala rudé kaluže, tentokrát už pod námi oběma. Sil ubývalo a už to nemělo dlouho trvat. Zaklesly jsme své meče do sebe a díky tření čepele začaly rudnout. Odskočili jsme, švihl katanou v úrovni mé hlavy. Sklonil jsem se a máchl do prázdna. Oponent ukročil vrávorajícím krokem a na jeho břiše se objevila vlasově tenká červená linka. Nevěřícně se na to díval a snažil se něco říci, ale nedokázal ze sebe vydat ani hlásku. Oči se mu otočily v sloup. Následoval jeho pád z plošiny tak o tři patra dolů. Věděl jsem, že souboj je u konce. Mohl jsem si konečně oddechnout. Dostal jsem toho, co se mě pokusil zabít a masakroval nevinné lidi. Dověděl jsem se i jeho jméno. Jmenoval se... Sephiroth.

Ano, chci zveřejnit své dílo!