Jak si Sephiroth hledal práci
„Číslo 1125!“
No konečně! pomyslel si chudák Sephiroth. Málem se ukousal nudou. Sedět na lavičce od rána mu nebylo zrovna příjemné. Zvedl se a i přes ztuhlost jeho zadní části si hrál na tvrdého chlapa. Došel k malé kabince a hlučně rozrazil dveře.
„Dobrej..!“ pozdravil. Úřednice poděšeně pozorovala toho bělovlasého muže. Ten se posadil a nohy si dal na malý stolek.
„No co je?! Dejte mi nějakou práci! Nemám čas na zbytečné vysedávání!“ vykřikl na ubodou úřednici.
„Nejdříve ale potřebuji vaše doklady, pane...“ hodil jí je naštvaně do okénka. Když si přečetla jeho jméno, zbledla, ale pokračovala ve své práci.
„Takže, pane Sephi-Sephirothe... Nejdříve budete muset dojít pro osvědčení o zdravotním stavu, pak pro razítko a potvrzení z...“
Jak tak poslouchal ten výčet potřebných lejster k zápisu do práce, začínal být zprvu nevrlý, přecházelo to v krizi, až ke vzteku.
„Dobře, dobře! To by snad stačilo, ne? Prostě mi dejte to, co potřebuju!“ úřednice mu rozklepanou rukou přisunula potřebné papíry. Sephiroth je chudince vytrhl z rukou.
„Nashle!“ Práskl za sebou dveřmi. Na chodbě úřadu práce bylo naprosté ticho. Když se Sephiroth podíval na jedno zvědavé dítě, začalo ze strachu okamžitě brečet. Starostlivá matka ho začala hned utišovat. Jakmile bývalý voják opustil budovu úřadu práce, lidé uvěznění vevnitř si oddechli.
Když si Sephiroth po týdnu sehnal všechna potvrzení, vyplnil tunu formulářů a doplazil se opět na úřad práce, uviděl obrovskou masu lidí, čekající než na ně dojde řada... Jakmile si ho lidé všimli, ztichli stejně jako před týdnem. Až na malé dítě, které Sephirotha odměnilo ustrašeným pláčem. Zase.
„Co je...?!“ vykřikl voják. Lidé sklopili pohledy do země. Sephiroth si došel pro pořadový lístek, naštvaně se posadil na lavičku a čekal. Když na něj konečně došla řada, ve špatné náladě vrazil do kabinky č. 5. Jaké bylo jeho překvapení, když za okénkem uviděl starého známého Clouda. Chvilku na sebe překvapeně koukali, než se Sephiroth šibalsky usmál. Už, už se málem sápal na toho blonďáčka, ale Cloud byl rychlejší a neznatelným pohybem stiskl červené tlačítko schované za kalendářem. Během chvilky vrazili do kabinky dva hromotluci. Cloud přes okénko dal pokyn, aby toho bělovlasého
pána odvedli, dokud mu trochu nevychladne hlava. Sephiroth se gorilám vzpíral, ale byl podivně slabý. Vyvedli ho z kabinky a doprovodili do speciální čekárny. Ale Sephiroth se moc nezklidnil. Spíše naopak, byl ještě více naštvaný. Přemýšlel, kde se tu vzal Cloud, a co vlastně dělá na pracovním úřadě on sám. Vysvětlení se našlo samo asi o půl hodiny později, když procházel okolo jedné z kanceláří, na které stálo: S-Z pan Cloud. Teď mu to docvaklo a začal se smát. O něco později se směl vrátit ke svému problému a odešel ke kabince s úřednicí.
„Takže vy hledáte práci? No ne? Taková legenda!“ žvatlala rozpustile úřednice.
„No a co si myslíte, že tu asi dělám, štrikuju?!“ odsekl Sephiroth. Tohle úřednici polekalo stejně, jako jeji kolegyni před týdnem.
„Dobře, dobře. Však se nemusíte hned rozčilovat. On vám hněv moc nesluší...“
„Můžete mi konečně dát to, co potřebuju?!“ Sephirotovi už se to věčné dohadování a čekání přestávalo líbit.
„Jistě. Nejdříve mi ale prosím podejte vaše formuláře...“ Úřednice nervózně pokukovala po Sephirothově dlouhém meči, když ale zahledla Sephirothův podpis na jednom z mnoha lejster, uklidnila se. Po chvíli mu podala výpis volných pracovních míst vzhledem k jeho specializaci. Sephiroth si výpis ani pořádně nepřečetl a vydal se domů. Když přijel před dům, dálkovým ovládáním otevřel vrata od garáže a zaparkoval. Odepnul si pás a z náprsní kapsy svého pláště vytáhl seznam volných míst. Přečetl první řádek a zrudnul vzteky.
„Já a květinářka?! Já toho Clouda snad zabiju!“ musel se hodně ovládat, aby nevyjel z garáže a nenamířil si to zpět na úřad práce.
Však počkej Cloude, můj čas příjde... pomyslel si a rukou pohladil rukojeť svého dlouhého meče.
Ano, chci zveřejnit své dílo!
Avatary
